Kristýna Petříčková

General

Interview for magazine Malovaný kraj, číslo 5, 2011, ISSN 0323-1542, str.14-15

Po rodičích jsem spolu se sestrou zdědila výtvarné nadání spolu s technickým myšlením, které dostali do vínku také moji dva bratři. Za velký klad ve výchově považuji to, že v nás rodiče odmala podporovali citlivé vnímání okolí. To se pak v mém případě “přetransformovalo” do prvních výtvarných projevů a vedlo mě k umění.
Po absolvování Střední uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti, obor Propagační malba, jsem vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, ateliér Design II. Součástí tohoto oboru bylo také studium dějin umění a estetiky – tedy oboru, který se ve zkratce zabývá definicí a hledáním krásného. Tyto znalosti, technické i teoretické, jsou podle mého názoru výborným základem pro mou činnost - textilní výtvarnictví je součástí umění patřící k užitému umění. Pracuji jako pedagog na Univerzitě T.Bati ve Zlíně, kde vyučuji předmět Dějiny odívání a Ateliér design oděvu.
Každý z mých modelů – ať už lidového kroje či historického oděvu - vzniká primárně na základě studie daného období a lokality, dochovaných oděvů, obrazové dokumentace, srovnáváním literárních zdrojů, historického kontextu... Pak následuje zpracování získaných informací, technická dokumentace, střihová konstrukce a samozřejmě otázka volby vhodného materiálu. Není nic výjimečného shánět materiál až v zahraničí. Kromě reálného oděvu či jeho součásti vznikne také dokumentační záznam postupu práce. Součástí je kvalitní fotografická dokumentace hotového oděvu. Mojí snahou je také zachytit vyprávění lidí o kroji, jak si pamatují kroj své rodiny, zvyky, na video dokumentuji rovněž úvazy šátků. Celý tento pracovní proces by se dal nazvat “oděvní archeologií”.
Lidový kroj v sobě nese starobylé prvky historického oděvu , například v podobě použitých motivů - některé současné motivy krojové lidové výšivky podle počítané niti (viz. vzor označený J. Klvaňou “Na ptáčky”) můžeme spatřit už v renesančních dřevorytových vzornících 16.století, dále způsob technologického ušití – fixující výšivka přes vrapy na šorci nebo fěrtochu existuje už několik staletí na renesančních košilích. Kroj je tedy živým záznamem, který navíc může reagovat na dobové podněty. To znamená, že je možné v něm “dekódovat” určitá sdělení z minulosti. A pak už je jen krok k tomu, aby se člověk začal ptát, hledat a tvořit. Je zavádějící posuzovat věc jen z hlediska líbivosti a vkusu 21.století. K poznání a pochopení jsou potřebné informace.
Pečlivá realizace a technologický záznam lidového kroje stejně jako samotný historický oděv jsou pro mě výzvou, která umožňuje najít odpověď . Při tomto bádání a realizaci zjišťujete, jak je daný oděv důmyslně technicky proveden, vše má své místo, důvod. Zároveň dává částečný prostor k výtvarnému projevu nositele (různé varianty motivů výšivek) a to často navíc bez rozlišení oděvních velikostí,tak jak je to běžné v dnešní konfekci. Navíc dřívější přístup k oděvu a oděvním součástem byl odlišný od současného – v mnoha případech provázel člověka velkou částí jeho života nebo se dědil.
Zamyslím-li se nad tím, kdo je mým vzorem, z praxe je učitelem samotný dochovaný oděv , z oblasti teorie je to v tomto směru způsob práce badatelů přelomu 19.- 20.století, především Josefa Klvani, Čeňka Zíbrta, Zikmunda Wintera, Františka Kretze, Reginy Bíbové a Marie Smolkové, Vlasty Havelkové, Madlenky Wanklové. Z 20.století pak Blažena Šotková, Drahomíra Stránská, Miroslava Ludvíková , ze současnosti doc. PhDr. Alena Křížová, Ph.D., dále např. londýnská restaurátorka Janet Arnold – to zejména ve způsobu záznamu dochovaných oděvů či jejich fragmentů. A pak samozřejmě díla výtvarných umělců a literární práce historiků. Vážím si take přijetí a ochotné komunikace s paní PhDr. Romanou Habartovou, Mgr.Martou Kondrovou a PhDr.Ludmilou Tarcalovou ze Slováckého muzea v Uherském Hradišti.

Na této cestě mě podporuje také moje rodina – především manžel Radek ( profesí kreslíř, malíř a akademický restaurátor), který má k folkloru blízký vztah. Lidové umění je pro něj v jeho tvorbě jedním z inspiračních zdrojů. Velkou podporu mám I ve svých rodičích a ráda bych zmínila i paní Věru Holubovou z Napajedel.
Mezi mé nejposlednější realizace lidového oděvu patří rekonstrukce pentlení nevěsty a dvou družiček z Komni pro Slovácké muzeum v Uherském Hradišti, dále pak jarošovský ženský sváteční kroj z roku cca 1914 spolu s dětským oblečením pro batole, mařatské pentlení z roku cca 1890 spolu se svatebním krojem a varianta svatebního kroje ze stejné lokality z období okolo 1914. Rekonstrukce ženského vyšívání z oblasti Dolňácka z konce 19.století – techniku výšivky na struhadélkový a plochý výřez jsem se naučila od paní Šuranské z Bílovic. To mi pak umožnilo zaměřit se lépe na zkoumání a popis postupu práce u starších vzorů a srovnávat jejich vývoj. Vznikne tak kresebný záznam vyšívání, který má obvykle dvě varianty a) původní přesný záznam a b) poměrově přizpůsobený. Je to z toho důvodu, že starší vyšívací tkanina byla hustěji tkaná a i příze byla silnější, prodávaná ve smotcích, takže potřebnou sílu příze si určovala vyšívačka. Aby se dal vzor vyšívat i na dnešní tkaninu, která není tak hustě tkaná, je potřebné vzor někdy co nejvěrněji velikostně přizpůsobit. Dnešní vyšívací příze se také rozplétá na potřebnou sílu, jenže původní hedvábná příze má přece jen jiný charakter. S tím také souvisí hledání a zajištění vhodných dodavatelů materiálu. Ke kompletaci mi přišel do rukou prastarý pás úvodnicové kopřivové krajky na grumle s nádhernou výšivkou z let cca 1850 . Dále pracuji na poválečné ženské dolňácké korduli, u které ručně vyšívám záda. Kromě spolupráce se Slováckým muzeem se chystám také na kroj z Blatničky a Louky...a mimo to také tvorba historického oděvu.
Většina prací je tvořena pouze ručním šitím, záleží samozřejmě na daném období , výšivku provádím výlučně ručně. Vznik takového kroje je sice časově náročnější, ale výsledek je pak autentičtější. U historického oděvu záleží na účelu – zda se jedná o rekonstrukci nebo třeba taneční kostým apod.
Zájemci o mou práci se ozývají z různých stran, i z ciziny.
Staré věci mají v sobě příběh, který stojí za to zaznamenat. Každá část kroje, každý ochotný člověk předávájící své poznatky je střípkem, který dává dohromady mozaiku tvořenou generacemi a promlouvá o naší identitě.

K.Petříčková 17.7.2011

less